Neděle Božího milosrdenství
Dějiny svátku Božího milosrdenství (Převzato z časopisu Milujte se.)
V únoru roku 1931 Pán Ježíš ve zjevení sestře Faustyně poprvé žádal o zavedení svátku Božího milosrdenství o první neděli po Velikonocích. Pro obyčejnou, mladou řeholní sestru byl takový úkol velmi těžký, tím více, že kromě starosti o zavedení svátku Božího milosrdenství se měla sestra navíc postarat o namalování obrazu Ježíše milosrdného, který by měl být posvěcen právě v den svátku Božího milosrdenství. Faustyna prožívala těžké období, nikdo jí nevěřil, že má zjevení, takže sama začala o všem skoro pochybovat. Teprve po příchodu do řeholního domu ve Vilně našla sestra Faustyna pro sebe a pro celé dílo Božího milosrdenství neocenitelnou pomoc: svého nového zpovědníka P. Michała Sopoćka SJ. Páter Sopoćko na začátku také zachoval opatrnost, ale když v srpnu roku 1935 během exercicií dal Pán Ježíš ústy kněze Faustyně poznat, že všechno, co jí bylo zjeveno ohledně svátku milosrdenství, je Boží vůlí, sestra nepřestávala vyzývat P. Sopoćka, aby se začal starat o zavedení tohoto svátku. Páter Sopoćko začal o tom přemýšlet a studovat texty o Božím milosrdenství. Úcta k Božímu milosrdenství nebyla moc známa, a proto byl také P. Sopoćko přesvědčen, že je třeba nejdříve lidi a duchovní k jejímu šíření připravit. Z toho důvodu v červnu roku 1936 vydal knížku „Boží milosrdenství“. Očekával, že se mu s její pomocí podaří probudit ve věřících zájem o tuto úctu a zároveň je motivovat k tomu, by sami začali žádat o zavedení svátku milosrdenství. Bohužel, knížka tato očekávání nesplnila.
P. Sopoćko ale nerezignoval. V roce 1937 mu sestra Faustyna, která už od roku 1934 osobně každý rok vnitřně prožívala svátek Božího milosrdenství, napsala dopis, ve kterém sdělila, že tento rok svátek prožívala nejen vnitřně, ale také zevnitř. Ve svém Deníčku píše: „Když jsem šla na adoraci, uslyšela jsem tato slova: (…) Říkej světu o mém milosrdenství, o mé lásce. Pálí mě plameny milosrdenství, toužím je vlévat do lidských duší. Ach, jakou bolest mi působí, když je nechtějí přijmout. Dcero má, dělej to, co je ve tvé moci, ve věci rozšíření úcty k mému milosrdenství, já doplním, čeho se ti nedostává.“ (Deníček 1074) P. Sopoćko připravil několik článků o Božím milosrdenství a v červenci roku 1937, během mariologického kongresu ve Vilně (P. Sopoćko byl profesorem teologie – wz), podal k hlasování návrh předložit Svatému Otci prosbu o zavedení svátku Božího milosrdenství o první neděli po Velikonocích. Přestože byl jeho návrh přijat, objevily se názory, že to není v souladu s rezolucí Svatého Stolce, ve které je Vatikán proti novým formám úcty. V roce 1938, v jednom ze svých posledních dopisů, psala sestra Faustyna P. Sopoćkovi, že je hluboce přesvědčena, že je to vůle Boží. Věří tomu, že skrze ně Bůh začal dobré dílo, a kdo je skončí, o to se nemusí starat. Když několik měsíců před svou smrtí sestra Faustyna naposledy prožívala první neděli po Velikonocích, odevzdala Bohu svou smrt jako oběť za to, aby se úcta k Božímu milosrdenství šířila po celém světě a aby svátek Božího milosrdenství byl slavnostně schválen a slaven. Po smrti sestry Faustyny P. Sopoćko pokračoval ve své práci. V roce 1938 se zúčastnil zasedání polské biskupské konference, kde pronesl proslov ohledně důvodů, proč zavést svátek Božího milosrdenství. Ani tentokrát u polských biskupů neuspěl. V květnu roku 1939 jel do Říma ohledně svátku Božího milosrdenství. Bohužel, jiný názor diecézního biskupa na celou záležitost zapříčinil, že s ním v kongregaci nikdo nechtěl mluvit bez doporučení tohoto ordináře. Snahu P. Sopoćka přerušila druhá světová válka. Paradoxně právě válka přispěla k šíření úcty k Božímu milosrdenství. V době nenávisti a násilí lidé potřebovali milosrdenství jako chléb. 16. dubna roku 1944 byl poprvé v Krakově slaven svátek Božího milosrdenství. Tento den také krakovský zpovědník sestry Faustyny, otec Josef Andrasz, posvětil druhý obraz milosrdného Ježíše od malíře Adolfa Hyły.
Krátce po skončení II. světové války, v roce 1946, polští biskupové poslali do Říma prosbu o zavedení svátku Božího milosrdenství tak, jak to chtěl Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně. O dva roky později jejich prosbu podpořili polští teologové. Zájem o úctu k Božímu milosrdenství začal rychle stoupat. V roce 1951 se kardinál Sapieha přičinil o oživění poutního místa v Lagiewnikach, kde zemřela sestra Faustyna, tím, že s návštěvou tohoto místa spojil možnost získání odpustků. Zdálo se, že chvíle zavedení svátku Božího milosrdenství se rychle blíží. Bohužel, rychlý rozvoj úcty k Božímu milosrdenství přerušil dekret z Říma ze dne 19. listopadu 1958, který vylučoval možnost zavedení takového svátku. O půl roku později, 6. března roku 1959, byl dokonce podepsán zákaz šíření úcty k Božímu milosrdenství podle zjevení sestry Faustyny. Bylo zapotřebí vytvořit teologické základy úcty k Božímu milosrdenství bez odvolávání se na soukromá zjevení sestry Faustyny. Dekret z roku 1958 byl zrušen teprve v roce 1978. Tento rok je zároveň začátkem nové doby v dějinách úcty k Božímu milosrdenství. V roce 1985 se v krakovské arcidiecézi stala první neděle po Velikonocích oficiálně dnem oslav Božího milosrdenství. Tento vzor převzaly postupně ostatní polské diecéze. Dne 23. března roku 1993 požádali polští biskupové Jana Pavla II. o zavedení svátku Božího milosrdenství o první neděli po Velikonocích. Připomněli zároveň celou historii úsilí o zavedení tohoto svátku a zdůraznili vzájemné souznění liturgických textů první neděle po Velikonocích s poselstvím o Božím milosrdenství. V odpovědi 23. ledna 1995 Svatý Stolec dovolil slavit svátek Božího milosrdenství o první neděli po Velikonocích ve všech diecézích na území Polska. Vyvrcholením veškerých snah o zavedení svátku Božího milosrdenství se stal okamžik svatořečení sestry Faustyny. Během homilie papež prohlásil, že od nynějška se v celé Církvi bude tento den zvát nedělí Božího milosrdenství, což bylo o několik dnů později, 5. května roku 2000, potvrzeno oficiálním dokumentem. ■ P. Wojciech Zubkowicz SAC
POSLÁNÍ A SPIRITUALITA SESTRY FAUSTYNY SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ (Převzato z časopisu Milujte se.)
Svátek milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství (Dn 699) – řekl Ježíš bl. Faustyně. Svátek je nejdůležitější formou úcty k Božímu milosrdenství. Prvně se o něm zmínil Ježíš během svého zjevení Faustyně v Płocku v roce 1931, kdy vyslovil přání ohledně vzniku obrazu: Toužím, aby byl svátek milosrdenství. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství (Dn 49). V dalších letech se Ježíš k tomu přání vracel během čtrnácti zjevení, kdy umístil svátek v liturgickém kalendáři a popsal způsob přípravy k svátku milosrdenství a jeho slavení. Myšlenka Božího milosrdenství je přítomná v celém církevním roce. Volba první neděle po Velikonocích, která je dovršením oktávu Vzkříšení Páně, poukazuje na přímé spojení mezi velikonočním tajemstvím vykoupení a svátkem milosrdenství. Tento vztah postřehla rovněž s. Faustyna: Nyní vidím, že dílo vykoupení je spojeno s dílem milosrdenství, které si Pán přeje (Dn 89). Umučení, smrt a zmrtvýchvstání Krista jsou největšími projevy Božího milosrdenství vůči lidem. Kristův kříž, jak píše Jan Pavel II. v encyklice Dives in Misericordia, je radikálním zjevením milosrdenství a v něm také zjevení milosrdné lásky dosahuje svého vrcholu (srov. DM 18). Spojitost mezi dílem vykoupení a tajemstvím Božího milosrdenství zdůrazňuje také novena předcházející svátek, která začíná na Velký pátek, tj. v den Ježíšovy smrti. Dílo vykoupení je zpřítomněno ve svátostech, o tom pak hovoří liturgie samotného svátku: křest, smíření, eucharistie jsou nevyčerpatelnými zdroji milosrdenství. Proto liturgie této neděle je vrcholem velebení Boha v tajemství Jeho milosrdenství, poukazuje na pramen a motiv Jeho díla. Pán Ježíš následujícím způsobem zdůvodnil své přání ustanovení svátku milosrdenství: Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu – svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky (Dn 965). Svátek Božího milosrdenství má být nejenom dnem zvláštní chvály tomuto Božímu tajemství, ale má být také dnem milosti pro všechny lidi a zvláště pomocí pro hříšníky: Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky (Dn 699). Přípravou na svátek má být novena spočívající v každodenní modlitbě – počínaje od Velkého pátku – Korunky k Božímu milosrdenství. Tu novenu si přál Pán Ježíš a o ní řekl, že v ní udělí všechny milosti (srov. Dn 796). O způsobu slavení tohoto svátku zjevil Pán Ježíš dvě přání: • Aby byl obraz toho dne slavnostně posvěcen a veřejně neboli liturgicky ctěn. • Aby kněží říkali věřícím o velkém Božím milosrdenství a tím je povzbuzovali k naději (srov. Dn 570). Protože není jiný způsob čerpání milostí ze zdroje milosrdenství než naděje, kázání má být krátké, aby povzbudilo posluchače k neochvějné důvěře. K tomuto cíli se nejlépe hodí ukázat věřícím nepochopitelnou milosrdnou lásku Ježíše projevenou Vykoupením (srov. P. I. Różycki). Velikost tohoto svátku ukazují sliby: Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů (Dn 300) – řekl Pán Ježíš. Přijetí Eucharistie ve stavu posvěcující milosti toho dne je spojeno s výjimečnou milostí: úplného odpuštění vin a trestů. Jak vysvětluje P. Ignacy Różycki: ta milost je něčím značně větším než plnomocné odpustky. Ty spočívají totiž v anulování dočasných trestů za odpuštěné hříchy, ale nejsou nikdy odpuštěním samotných vin. Nejzvláštnější milost je rovněž zásadně větší, než milosti šesti svátostí – s výjimkou svátosti křtu – protože odpuštění vin a trestů je pouze svátostnou milostí svatého křtu. Ve výše zmíněných slibech Kristus spojil odpuštění vin a trestů s Nejsvětější svátostí přijatou na svátek Božího milosrdenství, čili tím ho povýšil do řádu druhého křtu. Je zřejmé, že Nejsvětější svátost přijatá na svátek Božího milosrdenství musí být nejenom přijatá ve stavu posvěcující milosti, ale také musí splňovat základní požadavky úcty k Božímu milosrdenství (P. I. Różycki), kterými jsou důvěra vůči Bohu a praxe milosrdenství vůči bližním. Nejsvětější svátost musí být přijata na svátek Božího milosrdenství, zatímco zpověď – jak tvrdí P. R. – může být uskutečněna dříve (dokonce o několik dní). Důležité je nemít žádnou náklonnost ke hříchu. Pán Ježíš neomezil svou hojnost na tu jednu, i když výjimečnou milost. Řekl totiž: celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží (Dn 699), neboť v tento den jsou otevřená všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat (Dn 699). Pater Różycki říká, že velikost milostí spojených s tímto svátkem se projevuje trojím způsobem: • Všichni lidé, dokonce i ti, kteří neměli úctu k Božímu milosrdenství, ba i hříšníci, kteří se teprve v tento den obrátí, se mohou zúčastnit milostí, které Pán Ježíš na tento svátek připravil. • Ježíš chce v tento den obdarovat lidi nejenom spásonosnými milostmi, ale také dočasnými, a to jak jednotlivé osoby, tak i celá společenství. • Všechny, i ty nejvyšší stupně milostí a dobrodiní, jsou v tento den dostupné všem, stačí, aby o ně s velkou důvěrou prosili (srov. P. I. Różycki). Tak velkou plnost milostí nedal Kristus žádné jiné formě úcty k Božímu milosrdenství. Pojmenování první neděle po Velikonocích podtrhují její spojení s velikonočním tajemstvím Ježíše a uvedením do křesťanského života ve svátostech. V Polsku se používaly dva názvy pro tuto neděli: Bílá neděle a Průvodová neděle. První souvisel s tím, že novokřtěnci během celého oktávu Zmrtvýchvstání Páně nosili bílé šaty. Druhý název navazuje na podstatu křesťanského života, kterou je následování Pána na křížové cestě ke Vzkříšení. Třetí, nejnovější název této neděle (užívaný oficiálně od roku 1995) – neděle Božího milosrdenství – shrnuje to, co Církev říká ve všech liturgických knihách na téma Božího milosrdenství, a ukazuje, že dílo Vykoupení má svůj nejhlubší zdroj v tajemství milosrdenství. Jako první o ustanovení tohoto svátku žádal P. Sopoćko, který se ovšem nedočkal času jeho potvrzení. V roce 1995 krakovský metropolita, Franciszek kardinál Macharski, vyhlásil svátek Božího milosrdenství v krakovské diecézi, následovalo ho mnoho jiných biskupů v Polsku. Svatá stolice dekretem Kongregace Božího kultu ze dne 23. ledna 1995 povolila v Polsku slavení druhé neděle velikonoční jako neděle Božího milosrdenství. První neděle po Velikonocích je tedy v Polsku podle liturgické terminologie nedělí Božího milosrdenství, lidově zvaná jako svátek Božího milosrdenství. Tím způsobem se v dnešní době splnilo přání Pána Ježíše, který tak velmi toužil po ustanovení tohoto svátku. Během návštěvy v krakovských Łagiewnikach svatý Otec Jan Pavel II. veřejně vyjádřil svou radost, že jako Kristův náměstek mohl ustanovit svátek Božího milosrdenství v Polsku: Poslání Božího milosrdenství bylo mi vždycky blízké a drahé – říkal svatý Otec – (…) děkuji Boží Prozřetelnosti, že mi dala, abych se osobně přičinil na vyplnění Kristovy vůle ustanovením svátku Božího milosrdenství. ■ M. Nazaria Dłubak ZMBM
