Svátosti, které se udělují nemocným
POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH
5. Evangelia dosvědčují, jakou péči věnoval Pán osobně tělesným i duchovním potřebám nemocných, a svým věřícím že přikázal, aby konali totéž. Nejvíce to dokazuje svátost pomazání nemocných, kterou on sám ustanovil a svatý Jakub ji ve svém listu vyhlásil. Tak se v církvi ustálil zvyk slavit tuto svátost. Pomazáním a modlitbou kněží doporučuje nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby je posílil a zachránil (srov. Jak 5,14-16). Povzbuzuje též nemocné, aby se svobodně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti (srov. Řím 8,17), a přispívali tímto způsobem k dobru Božího lidu. Když člověk vážně onemocní, potřebuje zvláštní milosti Boží, aby stísněn úzkosti neklesal na mysli a aby snad v pokušení neochabla jeho víra. Proto Kristus posiluje věřící v zápase s nemocí svátostným pomazáním jako mocnou záštitou. Slavení této svátosti spočívá především v tom, že po předchozím vzkládání rukou od představených církevní obce koná se modlitba spojená s vírou a nemocní jsou mazáni olejem, který byl posvěcen Božím požehnáním. Tento obřad naznačuje i uděluje svátostnou milost.
6. Tato svátost dává nemocnému milost Ducha Svatého: pomáhá celému člověku k uzdravení, posiluje jeho důvěru v Boha a vyzbrojuje ho proti pokušení a úzkosti před smrti, aby mohl nejen statečně snášet utrpení, ale také proti němu bojovat, a prospívá-li to jeho spáse, dosáhnout zdraví; poskytuje též, pokud je třeba, odpuštění hříchů a dovršení křesťanského pokání.
7. Svátostné pomazání, které doprovází modlitba spojená s vírou (srov. Jak 5,15), vyjadřuje víru. Tuto víru má vzbudit ten, kdo svátost uděluje, a hlavně ten, kdo ji přijímá. Nemocného totiž zachrání jeho víra a víra církve. A tato víra připomíná Kristovu smrt a zmrtvýchvstání, odkud svátost čerpá svou účinnost (srov. Jak 5,15), a otvírá pohled k budoucímu království, jehož závdavek je ve svátostech poskytován.
(Obřad pomazání nemocných ze dne 2. února 2002)
